Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Role emocí v politice

Každoroční strategický seminář pořádaný transform! Europe a Nadací Rosy-Luxemburgové představuje referenční bod pro práci a metodologii expertních skupin organizací, se kterými spolupracuje ICL (Institut české levice z.ú) na několika projektech.

Mimo jiné ICL se stal v minulém roce členem transform! Europe, sítě 38 evropských organizací z 22 zemí, která působí v oblasti politického vzdělávání a kritické vědecké analýzy a je uznávanou politickou nadací odpovídající Straně evropské levice (EL).

V letošním roce a semináři, který proběhne ve Vídni 22 a 23. února bylo rozhodnuto ponořit se do oblasti, která nikdy nebyla středem pozornosti politických analýz evropské politické levice: Role emocí v politice a vztah mezi touto rolí a politikou levice.

Obecně se předpokládá, že emoce motivují a řídí společenské, a tedy i politické chování. Pokud však půjdeme o krok dál od tohoto triviálního předpokladu, nenajdeme na levici mnoho pochopení role emocí v politice a určitě nenajdeme mnoho způsobů, jak tuto dimenzi skutečně integrovat do jádra levicové politiky a do politické strategie jejího prosazování.

Integrace emocionální dimenze v politice a politické analýze se systematickou a metodologickou kompetencí (s přihlédnutím k nezbytnému interdisciplinárnímu přístupu) se začala projevovat až v posledních dvaceti letech, kdy dochází k tzv. emočnímu obratu ve společenských vědách. Většina společenskovědních disciplín přichází se stejným zjištěním a uznává zásadní epistemologický posun, který to přineslo.

Role emocí v politické analýze a jednání by měla být pro levici mnohem důležitější, vzhledem k prokázanému vlivu emocí na politický úsudek lidí, kteří vyjadřují politickou identifikaci s levicí. Emoce jsou hodnoceny jako funkční faktor v politice lidmi, kteří se řadí k politické levici.

Emoce samy o sobě mají kognitivní váhu. Spojují se také s představivostí. Levice by proto neměla podceňovat roli a vliv emocí na politické postoje a politické chování lidí, a to nejen z utilitarismu, ale také proto, že levicová utopie transformace světa (a lidských životů) musí zahrnovat humanismus lidstva, jak jej formuloval například Edgar Morin. Jinými slovy: Levice musí překonat falešný dipól rozumu a emocí.

Ve strategickém (na pozvání přístupném) semináři Role emocí v politice se setkají politologové, sociologové, političtí psychologové a psychoterapeuti, aby získali znalosti nové informace v oboru a diskutovali o strategických politických otázkách souvisejících s průnikem emocí do politiky.

Autor tohoto článku, který se účastní semináře a diskuze napsal příspěvek pojednávající doplňující aspekty hlavního tématu – informace, dezinformace a antropologická válka. Příspěvek bude zveřejněn na webových stránkách ICL v anglickém jazyce, bude-li čas k překladu, i v českém jazyce, s možností převzetí druhými médii.

V doplnění informace o semináři doporučuji čtenářům a zájemcům o tématiku semináře, která se týká i výchovy dětí a dospívající generace, seznámit se s knihami profesorky českého původu působící na univerzitě ve Vídni, Anny Durnové (1980). Ta mimo jiné řekla: Stále máme pocit, že když uzavřeme emoce za nějakou bránu, zůstanou tam a nebudou nás obtěžovat – tak to ale není. Za zmínku stojí její kniha Understanding Emotions in Post-Factual Politics: Negotiating Truth (Jak porozumět emocím v postfaktické politice: Vyjednávání pravdy) a podmíněně i kniha určená pro (ne všechny dnešní) děti-Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat?

Za sebe a z 16leté zkušenosti v Česku připomínám, že zde žádná progresivní forma společenské diskuse na seminární téma neproběhla, jen jisté uvolnění. Společenské hodnoty se od osmdesátých let prakticky nezměnily. Česká konzervativní pravice převzala západní kritiku z populistických pozic a zabránila tomu, aby sem vůbec podobná debata přišla. Levice zaspala dobu a rozkládá se. Nefunguje zaměření se na veřejnost a snaha uceleně pochopit, čeho se lidé bojí a jaké emoce v rámci společenského tématu vnímají a proč.

Krásným příkladem je debata o očkování, které bylo poměrně široce diskutováno na webu ICL. V Česku, pokud je mi známo, neexistují žádná data, kdo jsou lidé, kteří své děti neočkují. Existuje představa, ale ta vychází jen z té veřejné diskuse. V ní se rozdělují fakta a emoce – a přitom nikdo neví, zda emoce lidí souvisejí s popíráním vědeckého bádání, nebo s něčím úplně jiným. Možná mají negativní zkušenost s konkrétní institucí, s lékařem nebo dokonce obecně.

Analog platí i pro poslední akci zemědělců proti agrární politice státu a EK. Levice a ICL jako její část by se opravdu měly soustředit na problematiku binárního dělení fakticity a emotivity a pomoci občanům orientovat se v době antropologické války. Emocionální zdrženlivost vždy vypadá atraktivněji a důstojněji a vypovídá o velkém potenciálu a síle. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell