Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Válčit nechceme, to raději utečeme!

Už před mnoha lety jsem ze silných vnitřních příčin, které jsou, bohužel průběžně stále více podporovány nespornými smutnými a společensky negativními trendy, zaujal postoj aktivního, ale konstruktivního,...

....tedy řešení navrhujícího, kritika nedostatečné připravenosti našich mladých lidí na řešení různých krizových situací.

Není tedy divu, že i dnes pozorně sleduji současné vnitropolitické i mezinárodní dění, které je v poslední době z objektivních důvodů plné různých bezpečnosti se týkajících otázek a informací.

V záplavě „válečných“ událostí a méně či více věrohodných informací o nich, v ohňostroji různých méně či více smysluplných výroků čelních politiků, následně médii opěvovaných či zatracovaných, mi na serveru Seznam neunikla zjištění malého aktuálního průzkumu, kdy na otázky ohledně případného vojenského výcviku nebo obrany státu odpovídali v rámci dotazníkového šetření studenti osmi náhodně vybraných středních škol (gymnázií, středních odborných škol a učilišť) z Prahy, Brna, Mladé Boleslavi a Nového Bydžova. I když odpovědi poskytly jen necelé dvě stovky respondentů a nejednalo se tedy o reprezentativní vzorek středoškoláků, byly výsledky více než zajímavé.

Studenti sice jedním dechem rozumně uváděli, že podle nich k hlavním pozitivům případné vojenské služby patří příprava na krizové situace (84,42 %) a zlepšení fyzické kondice (69,35 %), při dalším nadechnutí však většinově odmítli těchto pozitiv využít. Proti nějaké formě vojenské služby v České republice se vyslovily téměř dvě třetiny středoškoláků. Pokud by však podobná povinnost skutečně nastala, i tak zůstává odpor u více než třetiny studentů. Podobně velký odpor jako proti vojenské službě panuje i v případě nutnosti zapojit se do obrany státu, jelikož tuto možnost odmítají tři pětiny dotázaných studentů.

V exkluzivním a validním rozsáhlém průzkumu společnosti Sanep z léta 2023 byli občané (18+) v názoru na možnost zavedení nějaké formy povinné vojenské služby rozděleni přibližně na dvě stejně velké poloviny příznivců a odpůrců. Současný dotazník Seznamu ukazuje, že ochota občanů bránit republiku klesá úměrně se snižujícím se věkem občanů. Jak s tímto faktem naložit, když my, „bojovníci důchodového věku“, už to asi nezachráníme?! Zmíněný, před necelým rokem provedený průzkum také ukázal, že v případě výskytu válečného konfliktu na území naší republiky by téměř milion lidí odešel do zahraničí. Vloni mě to číslo ohromilo a dlouho jsem mu nemohl uvěřit. Jak se ale zdá, dnes by to číslo potenciálních uprchlíků bylo ještě vyšší.

Aktuálně už není pochyb o tom, že úroveň připravenosti našich občanů, zejména těch mladších, na řešení různých krizových situací je žalostná a že je nezbytným úkolem státu udělat vše pro to, aby se zlepšila.

Netvrdím, že jedinou „záchranou“ je zavedení nějaké formy povinné vojenské služby, na řešení složitých životních situací můžeme připravovat děti a mladé lidi mnoha způsoby, ale je fakt, že povinná „vojna“ do mozaiky těchto možností určitě patří.

Když ale na tuto možnost, jak průběžně doplňovat vojenské zálohy, což je pro udržení určité bojeschopnosti zásadní, upozornil náčelník generálního štábu, strhla se veřejná i mediální mela, paní ministryně obrany hned slova šéfa armády zlehčovala a ujišťovala národ (a to dokonce prý za celou vládu včetně premiéra), že nic takového nehrozí atd. K tématu se mnozí sice vyjadřují, ale většinou vyhýbavě (těch několik přímých, rozhodných a jasný názor majících mi jistě promine), neurčitě, protože co kdyby jejich názor třeba neodpovídal názoru těch mocných či výše postavených, nebo snad byl dokonce v nesouladu s veřejným míněním…!

Jisté je, že sklízíme plody dlouhodobého podceňování a zlehčování rozmanitých bezpečnostních rizik, a proto je třeba vhodnou formou urychleně vrátit tématiku „brannosti“ do školních osnov, stejně jako do médií a veřejné celospolečenské diskuze a podpořit všechny branně technické aktivity, které mohou ke zlepšení situace přispět.

A v tomto úsilí musí hrát, při vší úctě k dobrým úmyslům a vlastenectví jednotlivců, hlavní roli stát, konkrétně politické vedení republiky. Poslance a senátory přece volíme právě proto, aby řídili a rozhodovali. Zatím jsme ale pouze svědky populistických tanečků a opatrného chození kolem horké kaše… Stojíme prostě před zásadním rozhodnutím, zda obnovit povinnost vojenské přípravy, či nikoli, a bez „bouchnutí do stolu“ to nepůjde. Některé evropské státy mají tuto záležitost vyřešenou, buď vojenskou povinnost dlouhodobě nemají a nebudou ji zavádět, nebo ji nikdy nezrušily, nebo ji znovu zavádějí. My prostě musíme říct jasné ano, nebo ne, a to či ono stanovisko podpořit fakty, argumenty, souvisejícími opatřeními, a následně toto nelehké zásadní rozhodnutí podporovat, vysvětlovat a obhajovat. S rozhodnutím o vojenské službě by měla jít ruku v ruce také další rozhodnutí, směřující k tomu, aby lidé na otázku, zda naše děti mají znalosti, dovednosti a návyky, potřebné ke zvládání potenciálních krizových situací, odpovídali jinak a optimističtěji než vloni, tehdy totiž odpovědělo kladně jen necelých 5 % občanů. Zdá se vám to hrozně málo? Mně taky, ale dosud se kvůli tomu naši politici a vysocí úředníci asi v noci nebudí.

V těchto souvislostech mě ale napadá chmury vzbuzující otázka: která politická garnitura bude tak silná, uvědomělá a odvážná taková rozhodnutí učinit? Vzhledem k aktuální doopravdy složité a nebezpečné mezinárodně politické situaci je totiž zřejmé, že není radno otálet a že „čekání na Godota“ by mohlo mít tragické následky. Takže, učiní rozhodnutí o nutnosti či nepotřebě povinnosti občanů připravovat se na obranu státu už současní vládnoucí politici, nebo hned ti vzešlí z příštích voleb? Jistě k tomu budou muset mít silnou a jasnou vizi a skutečné odhodlání vládnout jen a pouze ve prospěch občanů a taky vůli a odvahu právě občanům svá rozhodnutí trpělivě vysvětlovat, a to bez sobecky přízemních obav, že by je mohli lidé v dalších volbách „shodit z hrušky dolů“.

Pravděpodobně pochopíte, že a proč mám v tomto směru velké obavy, ale věřte, že bych se velmi rád mýlil…

Není na čase, abychom si každý sám sobě nalili čistého vína a ujasnili si vnitřní přesvědčení, zda bychom byli či nebyli ochotni přispět k obraně a bezpečnosti naší vlasti, a PROČ? Možná by se nám pak líp usínalo…

Zdeněk Ertl